Proč jsou americké komedie stále nejlepší lék na špatnou náladu

Historie americké komedie sahá do němého filmu

Americká komedie má kořeny hluboko v historii kinematografie, sahající až do samých počátků filmového umění na přelomu devatenáctého a dvacátého století. Když bratři Lumièrové představili světu pohyblivé obrázky, nikdo tehdy netušil, že právě tento vynález dá vzniknout jednomu z nejoblíbenějších žánrů vůbec. Němý film byl pro komedii doslova stvořen, protože fyzická groteska a vizuální humor nepotřebovaly slova, aby diváky rozesmály do slz.

Na samém začátku stál Charlie Chaplin, jehož postava Chaplinova Tuláka se stala jednou z nejslavnějších filmových postav všech dob. Chaplin dokázal v jediném záběru vyjádřit celou škálu lidských emocí, od smíchu přes soucit až po hluboký smutek. Jeho filmy jako Zlaté opojení nebo Moderní doba nejsou jen komedie, jsou to sociální komentáře, které mluví k divákovi i po více než sto letech. Chaplin pochopil, že skutečná komedie musí mít srdce, musí mít duši, a nestačí jen padání na banánové slupky.

Vedle Chaplina stál Buster Keaton, muž s kamennou tváří, jehož akrobatické kousky dodnes ohromují filmové nadšence po celém světě. Keaton nikdy nesmál, jeho humor vycházel z naprostého klidu uprostřed chaosu, z dokonalého načasování a fyzické zdatnosti, která hraničila s nemožným. Jeho film Generál z roku 1926 je považován za jedno z největších děl němé éry vůbec, a to nejen v rámci komedie, ale celé kinematografie.

Nesmíme zapomenout ani na Harolda Lloyda, jehož scéna s visením na hodinách ve filmu Bezpečnost na posledním místě se stala ikonickým obrazem celé éry. Lloyd byl jiný než Chaplin i Keaton, byl optimistický, ambiciózní, reprezentoval americký sen v jeho nejčistší podobě. Jeho postavy vždy bojovaly za lepší zítřky a diváci se s nimi dokázali ztotožnit.

Příchod zvukového filmu v roce 1927 změnil pravidla hry naprosto zásadním způsobem. Někteří komici přechod zvládli skvěle, jiní zmizeli z plátna prakticky přes noc. Zvuk přinesl nové možnosti, slovní humor, dialogy, hudební čísla, ale také nové výzvy. Herci museli najednou ovládat nejen tělo, ale i hlas, dikci, rytmus řeči.

Ve třicátých letech se zrodil nový typ komedie, takzvaná screwball comedy, která kombinovala rychlé dialogy, romantické zápletky a absurdní situace. Filmy jako Stalo se jedné noci Franka Capry nebo Přineste mi hlavu Howarda Hawkse definovaly žánr na celá desetiletí dopředu. Screwball komedie byla odpovědí na velkou hospodářskou krizi, diváci potřebovali únik od každodenní bídy, a Hollywood jim ho ochotně poskytl.

Čtyřicátá a padesátá léta přinesla nástup televizní zábavy, která začala konkurovat kinematografii, ale zároveň dala vzniknout novým hvězdám a novým formám humoru. Bob Hope, Jack Benny a Dean Martin s Jerrym Lewisem přenesli komediální tradici do nové éry, přičemž každý z nich přinesl něco jedinečného a nezaměnitelného.

Americká komedie tedy není jen žánr, je to živý organismus, který se neustále vyvíjí, přizpůsobuje době a zrcadlí společnost, ve které vzniká. Od němých grotesek přes screwball komedie až po moderní filmové satiry je to cesta plná smíchu, ale i hlubokého zamyšlení nad tím, co nás jako lidi spojuje.

Charlie Chaplin definoval raný komediální styl

Charlie Chaplin představoval pro americkou kinematografii něco naprosto výjimečného. Byl to člověk, který dokázal spojit fyzickou komedii s hlubokou lidskou emocí způsobem, jakým to před ním nikdo nedokázal a po něm jen málokdo zopakoval. Jeho postava Tuláka, známého pod anglickým názvem „The Tramp, se stala jedním z nejrozpoznatelnějších symbolů celé filmové historie, a to nejen v Americe, ale po celém světě. Chaplin přišel do Hollywoodu v době, kdy byl film ještě němý, kdy herci nemohli spoléhat na slova a museli veškeré emoce, humor i drama vyjádřit čistě prostřednictvím těla, mimiky a pohybu.

Srovnání slavných amerických komedií

Film	Rok vydání	Režisér	Rozpočet (USD)	Tržby celosvětově (USD)	Hodnocení IMDb	Délka filmu (min)	Podžánr
Home Alone (Sám doma)	1990	Chris Columbus	18 000 000	476 684 675	7,7	103	Rodinná komedie
The Hangover (Pařba ve Vegas)	2009	Todd Phillips	35 000 000	467 483 912	7,7	100	Komedie pro dospělé
Dumb and Dumber (Blbý a blbější)	1994	Peter Farrelly	17 000 000	247 275 374	7,3	107	Slapstick komedie
Superbad	2007	Greg Mottola	20 000 000	169 800 000	7,6	113	Teenagerská komedie
Bridesmaids (Družičky)	2011	Paul Feig	32 500 000	288 383 523	6,8	125	Romantická komedie
Anchorman (Zpravodaj)	2004	Adam McKay	26 000 000	90 640 000	7,2	94	Satirická komedie
Mrs. Doubtfire	1993	Chris Columbus	25 000 000	441 286 195	7,0	125	Rodinná komedie

Právě tato omezení se paradoxně stala jeho největší silou. Chaplinův komediální styl vycházel z tradice britského music-hallu, kde vyrůstal v chudobě londýnských ulic, ale v americkém prostředí nabyl zcela nové podoby. Spojil evropskou divadelní tradici s dynamikou americké populární kultury a vytvořil něco, co bylo zároveň universálně srozumitelné i hluboce osobní. Každý pohyb jeho hole, každé zakopnutí, každý pohled do kamery byl pečlivě promyšlený, přestože na diváka působil jako spontánní a přirozený.

V éře němého filmu platilo, že komedie musí být především vizuální. Chaplin toto pravidlo nejen dodržoval, ale povýšil ho na skutečné umění. Jeho filmy jako „The Kid z roku 1921 nebo „The Gold Rush z roku 1925 ukazovaly, že komediální film nemusí být jen sérií vtipných situací, ale může mít i silný emocionální náboj. Divák se smál, ale zároveň cítil soucit s postavou Tuláka, který se neustále potýkal s nepřízní osudu, chudobou a společenskou nespravedlností. Tato kombinace smíchu a dojemnosti byla pro americkou komedii zcela revoluční.

Chaplinův vliv na formování žánru americké komedie nelze přecenit. Byl to on, kdo ukázal, že komediální herec může být zároveň režisérem, scenáristou i skladatelem hudby, a tím definoval moderní pojetí tvůrčí kontroly nad filmovým dílem. V době, kdy studia ovládala veškerou produkci, Chaplin prosadil svou nezávislost a spoluzaložil společnost United Artists, která umělcům dávala nebývalou svobodu. Tím otevřel cestu pro budoucí generace filmařů, kteří odmítali podřídit svou vizi komerčním tlakům.

Americká komedie jako žánr se formovala právě v těchto raných desetiletích dvacátého století, a Chaplin byl jednou z nejdůležitějších sil, které jí dávaly podobu. Vedle něj stáli samozřejmě i další velikáni jako Buster Keaton nebo Harold Lloyd, ale Chaplinův přístup byl vždy trochu jiný. Zatímco Keaton stavěl na dokonale choreografovaných akrobatických číslech a Lloyd na napínavých situacích, Chaplin vždy kladl na první místo postavu a její vnitřní svět. Tulák nebyl jen komickou figurkou, byl to člověk s důstojností, sny a city, a právě to z něj dělalo postavu, se kterou se mohli ztotožnit diváci napříč kulturami a sociálními vrstvami.

Přechod na zvukový film na konci dvacátých let přinesl Chaplinovi velkou výzvu. Zatímco ostatní němí herci buď přešli na zvuk, nebo zmizeli ze scény, Chaplin odolával. Jeho film „City Lights z roku 1931 byl natočen jako němý film v době, kdy zvukové filmy zcela ovládly trh, a přesto se stal obrovským úspěchem. Chaplin věřil, že Tulák je postava, která patří do světa ticha, kde pohyb a výraz mluví silněji než slova. Teprve v „Moderních dobách z roku 1936 se Chaplin poprvé pokusil o kompromis, kdy film obsahoval zvukové prvky, ale postava Tuláka stále zůstávala němá. Bylo to jako loučení s jednou érou a opatrné nakukování do éry nové.

Chaplinův odkaz pro americkou komedii spočívá především v tom, že ukázal, jak může být humor nástrojem sociální kritiky. Jeho filmy se nikdy nevyhýbaly tématům jako chudoba, vykořisťování nebo politická tyranie. „Diktátor z roku 1940, jeho první skutečně zvukový film, byl přímou satirou na Hitlera a fašismus v době, kdy Amerika ještě váhala vstoupit do války. Tato odvaha říkat nepříjemné pravdy prostřednictvím smíchu se stala součástí DNA americké komediální tradice a inspirovala generace filmařů, kteří po Chaplinovi přišli.

Zlatá éra Hollywoodu přinesla screwball komedie

Třicátá a čtyřicátá léta dvacátého století představovala pro americkou filmovou komedii naprosto zásadní období, které dodnes ovlivňuje způsob, jakým přemýšlíme o tomto žánru. Právě v této době se zrodil fenomén, jenž se zapsal do dějin kinematografie pod názvem screwball komedie – bláznivý, rychlý a neodolatelně vtipný typ filmu, který zcela změnil pravidla hry.

Screwball komedie se vyznačovala několika charakteristickými rysy, které ji odlišovaly od všeho, co diváci do té doby viděli. Především šlo o neuvěřitelně rychlé dialogy, kde herci mluvili přes sebe, přerušovali se navzájem a celá konverzace působila jako dokonale sehrané divadelní představení. Tempo bylo záměrně zběsilé, protože tvůrci si dobře uvědomovali, že humor tkví právě v té nespoutané energii, která z plátna přímo šlehala na diváky v hledišti.

Jedním z prvních a zároveň nejdůležitějších filmů tohoto žánru se stalo dílo Stalo se jedné noci z roku 1934, které režíroval Frank Capra. Tento snímek s Clarkem Gablem a Claudette Colbertovou v hlavních rolích naprosto uchvátil americké publikum a ukázal, že komedie může být zároveň chytrá, romantická i společensky relevantní. Film získal všech pět hlavních Oscarů, což byl v té době naprosto bezprecedentní úspěch, a otevřel cestu celé vlně podobně laděných snímků.

Typickým motivem screwball komedií byl střet dvou světů – bohatého a chudého, vznešeného a prostého, konzervativního a svobodomyslného. Hlavní hrdinové se zpravidla ocitali v situacích, které by v reálném životě byly přinejmenším nepravděpodobné, avšak právě tato nadsázka a absurdita tvořila základ humoru. Ženy v těchto filmech nebyly pouhými dekorativními prvky, nýbrž plnohodnotnými protagonistkami, které se svým mužským protějškům vyrovnaly nebo je dokonce přechytračily.

Herečky jako Katharine Hepburnová, Carole Lombardová nebo Irene Dunneová se staly ikonami tohoto žánru. Katharine Hepburnová zejména ve filmech jako Bringing Up Baby z roku 1938 předvedla, že ženská postava může být zároveň roztomilá, chaotická, inteligentní a naprosto nepředvídatelná. Její chemie s Cary Grantem patřila k těm hereckým dvojicím, které diváci milovali a na které se chodili dívat znovu a znovu.

Cary Grant sám o sobě představoval ideální typ herce pro tento žánr. Disponoval vzácnou schopností být zároveň fyzicky komický i elegantní, dokázal se válet po zemi a přitom si zachovat jistou aristokratickou důstojnost, která celou situaci činila ještě absurdnější. Jeho spolupráce s režisérem Howardem Hawksem přinesla několik naprosto zásadních děl tohoto období.

Howard Hawks byl ostatně jedním z těch režisérů, kteří žánr screwball komedie skutečně definovali. Jeho film His Girl Friday z roku 1940 je dodnes považován za jeden z nejrychlejších filmů v historii Hollywoodu, co se týče tempa dialogů. Herci v tomto snímku mluvili tak rychle, že scenáristé museli napsat podstatně delší scénář, než bylo zvykem, protože věděli, že výsledná stopáž bude kratší než obvykle.

Společenský kontext těchto filmů byl přitom naprosto zásadní. Americká společnost procházela v třicátých letech hlubokou hospodářskou krizí a screwball komedie nabízela únik do světa, kde peníze sice hrály roli, ale nakonec vždy zvítězila láska, upřímnost a lidská přirozenost nad pokrytectvím a prázdnou společenskou konvencí. Diváci, kteří sami bojovali s existenčními problémy, si s chutí vychutnávali příběhy, v nichž bohatí blázni dostávali lekce od chytrých a přizpůsobivých hrdinů z lidu.

Zlatá éra Hollywoodu tak přinesla nejen konkrétní filmy, ale celý způsob uvažování o komedii jako žánru. Screwball komedie dokázala spojit romantiku s humorem, společenskou kritiku s čistou zábavou a fyzický slapstick s verbální brilancí způsobem, který byl do té doby v podstatě neznámý. Její odkaz přežívá dodnes v každé romantické komedii, která staví na rychlých dialozích, silných ženských postavách a neodolatelné chemii mezi hlavními protagonisty.

Americké komedie jsou jako hamburger – nikdy nevíš přesně, co v nich je, ale stejně se u toho dobře bavíš a vracíš se pro další.

Radovan Šimánek

Romantické komedie dominovaly filmům 80. a 90. let

Romantické komedie se staly jedním z nejcharakterističtějších žánrů americké kinematografie právě v průběhu osmdesátých a devadesátých let minulého století. Bylo to období, kdy hollywoodská studia pochopila, že příběhy o lásce, nedorozuměních a šťastných koncích dokáží přilákat do kin obrovské množství diváků bez ohledu na věk či pohlaví. Romantická komedie se tak proměnila z okrajového žánru v jeden z nejdůležitějších pilířů americké filmové produkce.

Osmdesátá léta přinesla celou řadu snímků, které dodnes zůstávají v kolektivní paměti diváků po celém světě. Filmy jako Hledám Amy nebo různé variace na téma lásky a náhody ukazovaly, že americká komedie dokáže být zároveň dojemná i vtipná. Herci jako Tom Hanks, Meg Ryan nebo Billy Crystal se stali symboly tohoto žánru a jejich tváře jsou neodmyslitelně spjaty s celou érou romantických komedií. Právě dvojice Meg Ryan a Tom Hanks ztělesňovala ideál romantické komedie tak dokonale, že jejich filmy dodnes patří k nejcitovanějším příkladům tohoto žánru.

Devadesátá léta pak přinesla skutečný zlatý věk. Film Když Harry potkal Sally z roku 1989 sice technicky spadá na konec osmdesátek, ale svým duchem otevřel bránu celé dekádě, která romantické komedie povýšila na sofistikovanou formu filmového vyprávění. Scénáristé začali pracovat s komplikovanějšími postavami, dialogy se staly bystřejšími a situační humor byl podpořen skutečnou emocionální hloubkou. Diváci přestali chtít jen jednoduché příběhy — žádali postavy, se kterými se mohli skutečně ztotožnit.

Důležitou roli hrál také vývoj ženských postav v těchto filmech. Zatímco v dřívějších dekádách bývala ženská hrdinka spíše pasivní, čekající na svého prince, osmdesátá a devadesátá léta přinesla výraznou změnu. Ženy v romantických komediích se staly samostatnými, ambiciózními a vtipnými bytostmi, které nejen čekaly na lásku, ale aktivně ji hledaly a formovaly. To byl zásadní posun, který odpovídal společenským změnám probíhajícím v americké společnosti.

Producenti si rychle uvědomili, že romantické komedie jsou také mimořádně výhodnou investicí. Nevyžadovaly obrovské rozpočty na speciální efekty, nepotřebovaly drahé akční sekvence — stačily dvě charismatické herecké hvězdy, chytrý scénář a správně zvolené kulisy. New York se stal téměř povinnou scénou romantických komedií a jeho ulice, kavárny a parky se staly stejně ikonickými jako samotní herci.

Žánr také těžil z rozvoje videokazet a pozdějšího DVD formátu. Romantické komedie se staly ideálním filmem pro domácí sledování, pro večery strávené v kruhu přátel nebo pro romantická setkání dvou lidí. Tato dostupnost ještě více posílila jejich vliv na populární kulturu a upevnila jejich místo v srdcích amerických i světových diváků.

Nelze přitom zapomínat na to, jakou roli sehrála hudba v těchto filmech. Soundtracky romantických komedií se stávaly hity samy o sobě a písně z filmů jako Pretty Woman nebo Notting Hill zní v rádiích dodnes. Hudba se stala neoddělitelnou součástí romantické komedie jako žánru a pomáhala budovat emocionální atmosféru, která diváky doslova vtahovala do příběhu.

Celkově vzato, osmdesátá a devadesátá léta představovala pro americkou romantickou komedii období nevídaného rozkvětu, kdy se tento žánr definitivně etabloval jako svébytná a respektovaná forma filmového umění, která dokázala spojovat pobavení s upřímnou emocionální výpovědí o lidské touze po lásce a porozumění.

Slapstick humor využívá fyzické situace a pády

Slapstick humor patří k nejstarším a nejrozpoznatelnějším formám komiky, která se v americkém filmovém průmyslu etablovala již v dobách němého filmu. Jeho kořeny sahají hluboko do divadelní tradice, kde herci využívali přehnané fyzické pohyby, pády a nečekané situace k tomu, aby publikum rozesmáli bez jediného slova. A právě tato schopnost překonat jazykovou bariéru učinila ze slapstick komedie fenomén, který si podmanil celý svět.

Americká slapstick komedie dosáhla svého zlatého věku ve dvacátých a třicátých letech dvacátého století, kdy na plátna kin vstoupily legendy jako Charlie Chaplin, Buster Keaton nebo Harold Lloyd. Tito herci dokázali z jednoduchých fyzických situací vytvořit umělecká díla plná precizně načasovaných gagů, pádů a naprosto absurdních scén, které diváky doslova válely smíchy. Chaplinův tulák nebo Keatonův kamenný výraz tváře uprostřed naprostého chaosu se staly ikonami světového filmového dědictví.

Slapstick humor funguje na velmi jednoduchém, ale účinném principu. Divák se směje fyzickému neštěstí druhého, protože ví, že jde o fikci a že nikdo ve skutečnosti neutrpí újmu. Pád na banánové slupce, vědro s barvou padající na hlavu nebo dveře, které se neustále zavírají přesně ve chvíli, kdy jimi chce někdo projít — to vše jsou klasické prvky, které fungují napříč generacemi a kulturami. Americká filmová studia tuto formuli zdokonalovala po desetiletí a přizpůsobovala ji měnícím se vkusům publika.

S příchodem zvukového filmu se slapstick komedie proměnila, ale rozhodně nezmizela. Trio Tři stooge nebo Abbott a Costello přidali k fyzickým gagům verbální humor, čímž vznikl nový hybrid, který oslovil ještě širší publikum. Fyzické situace zůstaly základem, ale dialogy a zvukové efekty je obohatily o novou dimenzi. Zvuk padajícího těla, prasknutí, nebo charakteristické boing se staly nedílnou součástí slapstick repertoáru.

V pozdějších desetiletích přišly filmy jako Home Alone, Ace Ventura nebo série filmů s Jimem Carreym, které dokázaly, že slapstick humor má stále své pevné místo v srdcích diváků. Jim Carrey se stal v devadesátých letech prakticky synonymem pro moderní slapstick — jeho gumové tělo, přehnané grimasy a ochota podstoupit fyzicky náročné kousky ho zařadily po bok velikánů němého filmu. Jeho výkony v Ace Ventura: Pet Detective nebo The Mask ukázaly, že hranice lidského těla jsou v komedii pouze výzvou, nikoliv překážkou.

Slapstick komedie jako žánr také výrazně ovlivnila animovaný film, kde fyzické zákony přestávají platit úplně. Postavy jako Tom a Jerry nebo Looney Tunes postavy přijaly slapstick principy a dovedly je do absolutního extrému — postavy mohou být sploštěny, rozstřeleny nebo vyletět do vzduchu, aby se v příští scéně vrátily zcela v pořádku. Tato beztrestnost fyzického násilí v animaci je vlastně dokonalým vyjádřením slapstick filozofie — jde o exageraci reality za účelem smíchu, nikoliv o skutečné zobrazení utrpení.

Moderní americká komedie slapstick prvky stále využívá, i když je často kombinuje s jinými typy humoru. Filmy jako Jackass série nebo různé party komedie dokazují, že chuť diváků sledovat fyzické neštěstí druhých nezmizela. Naopak, s příchodem sociálních sítí a virálních videí se slapstick situace staly každodenní součástí digitálního světa. Pády, nezdary a fyzické trapasy sbírají miliony zhlédnutí, což jen potvrzuje, že tento typ humoru je zakořeněn hluboko v lidské psychologii.

Satirické komedie kritizují společnost a politiku

Satirická komedie patří v americké kinematografii k těm žánrům, které dokážou říct pravdu způsobem, jenž by přímá kritika nikdy nedokázala. Je to přesně ten typ filmu, který vás rozesměje, ale zároveň vás donutí přemýšlet – a to je kombinace, která v Hollywoodu vždy fungovala a funguje dodnes. Americká satirická komedie má dlouhou a bohatou historii, která sahá hluboko do dvacátého století, a za tu dobu se stala jedním z nejúčinnějších nástrojů společenské kritiky, jaký kinematografie kdy poznala.

Satirické komedie se nebojí útočit na samotné základy americké společnosti, ať už jde o politiku, korporátní kulturu, mediální průmysl nebo rasové předsudky. Filmy jako Dr. Strangelove aneb Jak jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád bombu od Stanleyho Kubricka z roku 1964 jsou dokonalým příkladem toho, jak lze skrze absurdní humor poukázat na nebezpečí politické moci a jaderného šílenství. Kubrick tehdy vytvořil dílo, které bylo tak odvážné, tak bezohledné ve své kritice vojensko-průmyslového komplexu, že si mnozí diváci nebyli jisti, zda se mají smát nebo plakat. A právě v tom spočívá síla satirické komedie – v té nepohodlné hranici mezi smíchem a hrůzou.

Podobnou cestu šel o desetiletí později Sidney Lumet se svým filmem Network z roku 1976, který předpověděl nástup senzacechtivé televizní zábavy s takovou přesností, že dnes působí spíše jako dokumentární snímek než jako fikce. Scénárista Paddy Chayefsky tehdy napsal dialog, který se stal součástí americké kulturní paměti, a věta „I'm as mad as hell, and I'm not going to take this anymore! se stala symbolem frustrace celé generace.

Americká satirická komedie se nevyhýbá ani rasové otázce, která je v americké společnosti stále otevřenou ranou. Blázniví střelci Mela Brookse nebo pozdější díla jako Get Out od Jordana Peeleho ukazují, jak lze skrze žánrové konvence – ať už komedie nebo hororu – říct věci, které by v přímém politickém diskurzu vyvolaly pouze odpor a odmítnutí. Peele mistrovsky kombinuje humor s napětím a vytváří díla, která jsou zároveň zábavná i hluboce znepokojivá.

Nelze přehlédnout ani vliv politické satiry, která v americkém filmu zažila svůj zlatý věk v době prezidentství George W. Bushe, kdy filmy jako Fahrenheit 9/11 Michaela Moorea nebo Wag the Dog s Dustinem Hoffmanem a Robertem De Nirem otevřeně zpochybňovaly motivy těch, kdo drží moc. Moore se stal symbolem angažované filmové tvorby, která se nebojí jmenovat konkrétní jména a ukazovat konkrétní selhání systému.

Satirická komedie jako typ filmu má tu zvláštní vlastnost, že dokáže oslovit i ty diváky, kteří by jinak politickou kritiku odmítli. Humor funguje jako trojský kůň – dostane se pod kůži dřív, než si to uvědomíte. Právě proto jsou satirické komedie tak nebezpečné pro mocné a tak cenné pro společnost. Filmy jako Idiocracy Mikea Judgeho z roku 2006, které při svém uvedení propadly v kinech, se postupem času staly kultovními díly a jejich předpovědi o úpadku americké kultury a politiky se zdají být rok od roku přesnější.

Moderní americká satirická komedie se pak rozvinula i v televizním prostředí, kde seriály jako Veep nebo Silicon Valley přinesly ostrý pohled na politické a technologické elity. Ale filmové plátno zůstává pro tento žánr stále tím nejpřirozenějším prostředím, protože velké plátno si žádá velká témata a velkou odvahu. A právě odvaha – říct nahlas to, co všichni vědí, ale bojí se vyslovit – je tím, co dělá z americké satirické komedie jeden z nejdůležitějších uměleckých žánrů naší doby.

Buddy filmy staví na chemii dvou protagonistů

Celé kouzlo buddy filmů spočívá v jediné věci, která se nedá napsat do scénáře ani naučit na herecké škole. Je to chemie. Ta neuchopitelná, elektrická přitažlivost mezi dvěma herci, kteří se ocitnou před kamerou a najednou se z nich stane něco víc než jen dva jednotlivci recitující repliky. Americká filmová produkce to pochopila velmi brzy a od té doby tento žánr neustále rozvíjí, testuje a posouvá do nových poloh.

Když se v roce 1982 ocitli na plátně Nick Nolte a Eddie Murphy ve filmu 48 hodin, nikdo přesně nevěděl, co z toho vzejde. Výsledek byl ale okamžitě zřejmý. Jejich vzájemné napětí, ironie, frustrace i respekt, který si postupně budují, vytvořily šablonu, podle které se buddy filmy natáčejí dodnes. Není náhoda, že právě tento film bývá označován za jeden ze zakladatelských pilířů žánru v jeho moderní podobě.

Chemie mezi protagonisty přitom nemusí být nutně přátelská od první scény. Naopak, nejsilnější buddy filmy staví na počátečním konfliktu, na vzájemném nepochopení nebo dokonce odporu, který se postupně mění v něco hlubšího. Přesně tak fungoval vztah Mela Gibsona a Dannyho Glovera v sérii Smrtonosná zbraň, kde unavený policista těsně před důchodem musel snášet svého nového partnera, sebedestruktivního a nepředvídatelného Martina Riggse. Jejich dynamika byla tak přesvědčivá, že studio natočilo celkem čtyři díly a diváci se vraceli právě kvůli nim, ne kvůli akci.

Americká komedie jako žánr má přitom specifické nároky na to, jak tato chemie funguje. Nestačí, aby si herci rozuměli. Musí být schopni pracovat s načasováním, s pauzami, s tím nevyřčeným, co se odehrává mezi replikami. Komediální timing je záležitost, která se buď má, nebo nemá, a když se potkají dva herci, kteří ho mají oba, vzniká něco mimořádného. Přesně to se stalo, když Will Smith a Martin Lawrence natočili Bad Boys. Jejich přátelství z obrazovky přímo čišelo, jejich hádky působily jako hádky skutečných kamarádů a jejich humor byl spontánní a přirozený.

Zajímavé je, že buddy filmy v americké komedii velmi často pracují s principem kontrastu. Jeden protagonista je řízený, zodpovědný a trochu nudný, druhý je chaotický, impulzivní a nepředvídatelný. Tento kontrast vytváří přirozené situace pro humor, ale zároveň umožňuje oběma postavám růst. Na konci příběhu se ten zodpovědný trochu uvolní a ten chaotický trochu zklidní. Je to formule, která funguje, protože odpovídá něčemu hlubšímu v lidské psychologii, totiž touze po doplnění, po tom druhém, který nám ukazuje, co sami nejsme.

Dvojice Owen Wilson a Vince Vaughn nebo například Steve Martin a John Candy v Letadlem, vlakem, autem dokazují, že tento princip přesahuje generace a desetiletí. Candy hrál hlučného, dotěrného a sentimentálního cestujícího, Martin jeho naprosto vyčerpaného protipól. A přesto, nebo právě proto, jejich společná cesta diváky dojímá dodnes.

Nelze přitom přehlédnout, jak důležitou roli hraje v buddy filmech také vzájemná zranitelnost. Nejlepší filmy tohoto žánru nenechají své hrdiny pouze vtipkovat a hádat se. Nechají je odhalit, co je za tou fasádou. Jeden se bojí samoty, druhý se bojí selhání. Jeden nese vinu za smrt blízkého, druhý se neumí rozloučit s minulostí. Tyto momenty přiznání a slabosti jsou tím, co buddy film povyšuje z pouhé akční komedie na skutečný příběh o přátelství.

Americká filmová kultura má k tomuto žánru zvláštní vztah, protože buddy film v sobě nese velmi americké hodnoty. Individualismus, který naráží na nutnost spolupráce. Nedůvěra k cizímu, která se mění v respekt. Přesvědčení, že dva různí lidé mohou společně dokázat víc než každý sám. To jsou témata, která rezonují s americkým publikem napříč generacemi a která dělají z buddy filmů jeden z nejtrvalejších a nejoblíbenějších žánrů, jaké Hollywood kdy vytvořil.

Judd Apatow modernizoval dospěláckou komedii po roce 2000

Když se podíváme na americkou filmovou komedii přelomu tisíciletí, je těžké přehlédnout jméno, které zásadně proměnilo způsob, jakým Hollywood přistupoval k dospělému humoru. Judd Apatow vstoupil do povědomí širší veřejnosti jako producent a režisér, jehož filmy dokázaly spojit vulgární, někdy až šokující humor s překvapivě upřímným vyprávěním o lidských vztazích, strachu z dospívání a hledání vlastní identity. Tohle spojení se zdálo na první pohled paradoxní, ale právě v něm spočívala síla jeho tvorby.

Jeho průlomový film „40letý panic z roku 2005 byl v mnoha ohledech zlomovým momentem pro celý žánr. Příběh čtyřicátníka, který ještě nikdy nespal se ženou, mohl snadno sklouznout do laciné fraškové komedie bez jakéhokoli přesahu. Apatow ale zvolil jiný přístup. Nechal herce improvizovat, pracoval s autentickými dialogy a výsledek byl film, který diváci vnímali jako upřímný a osobní, přestože byl plný neslušných vtipů a absurdních situací. Steve Carell v hlavní roli předvedl výkon, který byl zároveň komický i dojemný, a to se v americké komedii té doby příliš často nevidělo.

Apatow pak pokračoval v podobném duchu s filmy jako „Knocked Up z roku 2007 nebo „Funny People z roku 2009. Každý z těchto projektů nesl jeho charakteristický rukopis — dlouhé scény plné improvizovaných dialogů, postavy, které nejsou ani hrdinové ani antihdinové, ale prostě jen lidé s chybami a nejistotami, a humor, který nikdy nezapomínal na emocionální jádro příběhu. Právě tahle rovnováha mezi smíchem a skutečným lidským prožitkem odlišovala jeho filmy od průměrné hollywoodské produkce té doby.

Neméně důležitá byla jeho role producenta. Apatow stál za celou řadou filmů, které formovaly americkou komedii první dekády nového tisíciletí — od „Superbadu přes „Pineapple Express až po „Bridesmaids. Každý z těchto filmů měl sice svého vlastního režiséra a svůj specifický styl, ale všechny sdílely určitý přístup k humoru, který byl zároveň drzý i lidský. Apatow jako producent dával prostor novým tvůrcům a hercům, kteří by jinak jen těžko prosadili svůj osobitý pohled na svět.

Důležité je také zmínit, jakým způsobem Apatow pracoval s hereckými obsazeními. Kolem něj se postupně vytvořila skupina herců, kteří se v jeho filmech opakovaně objevovali — Seth Rogen, Paul Rudd, Jason Segel, Jonah Hill nebo Leslie Mann. Tato neformální „Apatow parta fungovala jako tvůrčí komunita, kde panovala vzájemná důvěra a kde bylo možné experimentovat. Výsledkem byl humor, který působil přirozeně a nenuceně, protože herci skutečně dobře znali jeden druhého a jejich chemie na plátně byla autentická.

Apatow také výrazně posunul hranice toho, o čem může dospělácká komedie vyprávět. Zatímco dřívější hollywoodské komedie pro dospělé se točily především kolem románků, party scén nebo pracovních zápletek, Apatow se nebál otevřít témata jako střední věk, krize identity, strach z rodičovství nebo složitost dlouhodobých vztahů. Tohle nebylo jen osvěžení pro diváky, kteří se v podobných situacích sami nacházeli — bylo to také signál pro celé Hollywood, že komedie nemusí být jen lehkou zábavou bez obsahu.

Jeho vliv se projevil i v televizní tvorbě, kde pomáhal rozvíjet seriály jako „Girls nebo „Love, které přenášely jeho filmový přístup do delšího formátu. I zde bylo vidět stejné charakteristiky — neidealizované postavy, humor vycházející z trapných situací každodenního života a ochota zabývat se nepříjemnými pravdami o moderních vztazích.

Judd Apatow tedy není jen jméno spojené s několika úspěšnými filmy, ale skutečný architekt moderní americké dospělácké komedie, který dokázal žánru vrátit důvěryhodnost a emocionální hloubku v době, kdy se zdálo, že hollywoodský humor stagnuje. Jeho odkaz je patrný dodnes v každém filmu, který se snaží spojit upřímný smích s opravdovým příběhem.

Afroamerická komediální tradice obohacuje celý žánr

Americká komedie jako žánr vděčí za velkou část své síly a originality právě afroamerickým umělcům, kteří do ní vnesli něco, co nelze jednoduše napodobit ani nahradit. Je to specifický rytmus humoru, schopnost pracovat s bolestí a přeměňovat ji ve smích, a především hluboká zakořeněnost v životní realitě, která dává afroamerickému komediálnímu projevu jeho nezaměnitelnou autentičnost. Bez tohoto přínosu by americká filmová komedie vypadala podstatně chudší, méně barevná a v mnoha ohledech méně lidská.

Afroamerická komediální tradice sahá hluboko do historie Spojených států, přičemž její kořeny lze hledat v tradici stand-up comedy, v blues a jazzu, ale také v každodenním přežívání komunity, která si humor osvojila jako formu odporu i jako způsob, jak si zachovat důstojnost v nepříznivých podmínkách. Tento kontext dává afroamerickému humoru jeho charakteristický náboj – není to humor pro humor samotný, ale humor, který něco říká, který ukazuje svět z perspektivy, jež byla po desetiletí z mainstreamu záměrně vytlačována.

Ve filmovém průmyslu se tento vliv začal výrazněji projevovat v sedmdesátých letech, kdy nastoupila éra takzvaného blaxploitation filmu. Snímky jako Shaft nebo Super Fly sice primárně nepatřily do komediálního žánru, ale přinesly nový způsob vyprávění příběhů s afroamerickými protagonisty, kteří nebyli pouhými vedlejšími postavami nebo komickými figurkami sloužícími k pobavení bělošského publika. Tento posun byl zásadní a otevřel dveře pro celou generaci filmařů a herců, kteří začali přetvářet žánr komedie zevnitř.

Richard Pryor je v tomto kontextu postavou zcela klíčovou. Jeho způsob práce s osobní zkušeností, s rasou, s drogami, s rodinnými traumaty – to vše přenesené do komediálního formátu – změnilo to, co je v komedii vůbec možné říct a jak to říct. Pryor nepracoval s bezpečnými tématy, nevyhýbal se kontroverzím a přesně tato ochota jít na hranici toho, co je společensky přijatelné, z něj udělala jednoho z nejvlivnějších komediálních umělců všech dob. Jeho vliv se promítl do filmů jako Silver Streak nebo Stir Crazy, kde spolupracoval s Gene Wilderem a kde jejich chemie přinesla něco zcela nového – interakci dvou světů, která byla zároveň vtipná, napjatá i hluboce lidská.

Eddie Murphy pak v osmdesátých letech tento odkaz převzal a posunul ho do komerčního mainstreamu způsobem, který byl tehdy nevídaný. Filmy jako Beverly Hills Cop, Coming to America nebo Trading Places ukázaly, že afroamerický komediální herec může být absolutní hvězdou, tahounem kasovních trhů, postavou, kolem které se staví celý film. Murphy přinesl do komedie energii, rychlost, schopnost improvizace a zároveň jistý druh sebevědomí, které bylo na plátně osvěžující a nové.

Devadesátá léta pak přinesla explozi afroamerické komedie v celé její šíři. Filmy jako Friday, Boomerang, House Party nebo televizní projekty, které se přelévaly do filmového formátu, vytvořily svébytný ekosystém, kde afroameričtí tvůrci mohli vyprávět příběhy ze svého vlastního pohledu, pro své vlastní publikum, aniž by museli neustále přizpůsobovat obsah předpokládaným očekáváním bělošského diváka. Tato autonomie byla umělecky velmi plodná. Vznikaly filmy, které byly zároveň komické i společensky angažované, které dokázaly mluvit o chudobě, rasové nerovnosti nebo rodinných vztazích způsobem, jenž byl přístupný a zároveň hluboce specifický.

Chris Rock, Dave Chappelle a Martin Lawrence jsou dalšími jmény, která nelze v tomto kontextu opomenout. Každý z nich přinesl do žánru svůj vlastní rukopis, svůj vlastní způsob, jak pracovat s realitou afroamerické zkušenosti a přetvářet ji ve filmový nebo scénický humor. Rock je znám svou analytickou přesností, schopností demontovat společenské předsudky s chirurgickou přesností. Chappelle pracuje s absurditou a provokací, Lawrence pak s fyzickým humorem a přehráváním, které má své kořeny v tradici černošského divadla a performance.

V posledních letech pak přišla nová vlna tvůrců, kteří afroamerickou komediální tradici dále rozvíjejí a obohacují o nové perspektivy. Jordan Peele, který začínal jako komik a člen dua Key & Peele, dokázal přenést komediální citlivost do žánru hororu a vytvořit filmy jako Get Out nebo Us, které jsou zároveň děsivé i satirické, přičemž jejich satirická vrstva vychází právě z afroamerické komediální tradice. Tato schopnost překračovat žánrové hranice a přinášet do různých typů filmů specifický komediální pohled na svět je jedním z největších darů, které afroamerická tradice americké kinematografii přinesla. A je zřejmé, že tento vliv bude pokračovat a prohlubovat se i v nadcházejících desetiletích.

Improvizace hraje klíčovou roli v mnoha filmech

Improvizace je v americké filmové komedii něčím víc než jen náhodným odchýlením od scénáře. Je to umění, které formovalo celé generace herců a zanechalo nesmazatelnou stopu na tom, jak dnes vnímáme humor na plátně. Když se řekne americká komedie, mnoho diváků si okamžitě vybaví scény, které působí tak přirozeně a spontánně, že je téměř nemožné uvěřit, že by mohly být dopředu napsané. A právě v tom tkví kouzlo improvizace – vytváří dojem autenticity, který žádný sebelepší scénárista nedokáže plně zachytit na papíře.

Celá tradice improvizace v americkém filmu sahá hluboko do minulosti. Už němá éra přinesla herce jako Charlie Chaplin nebo Buster Keaton, kteří sice nebyli Američané původem, ale právě v Americe vybudovali svůj odkaz a jejichž fyzická komika se z velké části rodila na place, v okamžiku, kdy kamera začala točit. Jejich schopnost reagovat na situaci, přizpůsobit se prostředí a vytvořit něco neočekávaného byla základním kamenem jejich úspěchu. Tato tradice se pak přenášela dál a dál, až se stala nedílnou součástí americké filmové kultury.

V moderní éře se improvizace stala téměř synonymem pro určitý typ americké komedie. Filmy jako Anchorman, Superbad nebo Bridesmaids jsou skvělými příklady toho, jak může volná ruka herců proměnit solidní scénář v něco skutečně výjimečného. Režisér Judd Apatow je jedním z těch, kdo tuto techniku dovedl téměř k dokonalosti. Jeho přístup spočívá v tom, že herci mají základní strukturu příběhu, ale v rámci scén mohou volně experimentovat, zkoušet různé verze dialogů a reagovat na sebe navzájem způsobem, který by scénář nikdy nemohl předvídat. Výsledkem jsou momenty, které diváci cítí jako skutečné, protože skutečné v jistém smyslu jsou.

Herci jako Will Ferrell, Steve Carell nebo Melissa McCarthy jsou mistři svého řemesla právě proto, že improvizace pro ně není záchrannou sítí, ale nástrojem. Nejde o to, že by nevěděli, co mají říct – jde o to, že vědí přesně, jak reagovat na to, co říká jejich partner ve scéně, a dokážou z toho vytěžit maximum. Tato schopnost přichází z let tréninku, z divadelních škol, z vystoupení v klubech a z nekonečného zkoušení. Mnozí z nich prošli slavnou školou Second City v Chicagu nebo Saturday Night Live, kde improvizace není volitelným předmětem, ale základní podmínkou přežití.

Je důležité si uvědomit, že improvizace ve filmu není totéž co improvizace na divadelní scéně. V divadle se improvizace odehrává v reálném čase před živým publikem, zatímco ve filmu je každý záběr možné opakovat, každou scénu natočit znovu a znovu, a teprve ve střižně se rozhodne, která verze se dostane na plátno. To dává hercům i režisérům obrovský prostor pro experimentování. Výsledek pak může být kombinací scénářového dialogu a spontánních momentů, přičemž divák většinou nedokáže rozpoznat, co bylo naplánované a co vzniklo v okamžiku natáčení.

Americká komedie jako žánr má navíc tu zvláštní vlastnost, že improvizace v ní funguje jinak než v dramatu nebo thrilleru. Humor je ze své podstaty věcí momentu – vtip, který byl skvělý v pondělí, může v pátek působit unaveně. Improvizace proto vnáší do komedie živost a bezprostřednost, která je pro smích naprosto zásadní. Diváci se smějí věcem, které vypadají nečekaně, a nic nevypadá nečekaněji než reakce, která skutečně nečekaná je.

Nelze přitom přehlédnout, že improvizace s sebou nese i určitá rizika. Ne každý spontánní moment je automaticky vtipný nebo přínosný pro příběh. Dobrý režisér musí vědět, kdy improvizaci podpořit a kdy ji zastavit, kdy nechat herce volně plout a kdy je vrátit zpět k textu. Tato rovnováha je uměním sama o sobě a ti, kdo ji ovládají, vytvářejí filmy, které jsou zároveň strukturované i živé, promyšlené i spontánní. Americká komedie na tomto křehkém vyvážení staví svou největší sílu a práve proto zůstává jedním z nejoblíbenějších filmových žánrů na celém světě.

Komedie často odráží aktuální společenské problémy

Americké komedie mají dlouhou tradici toho, že se dotýkají témat, která rezonují s každodenním životem obyčejných lidí. Nejde jen o to, aby diváci seděli v kině a smáli se – za každým vtipem, za každou absurdní situací se skrývá něco hlubšího, něco, co nás nutí přemýšlet o tom, jak funguje společnost kolem nás. Komedie jako žánr má jedinečnou schopnost říkat nepříjemné pravdy způsobem, který by v jiném kontextu byl k nesnesení. Humor funguje jako obranný mechanismus, jako způsob, jak se vyrovnat s tím, co nás trápí, co nás děsí nebo co nás prostě štve.

Vezměme si například filmy z osmdesátých let, kdy americká společnost procházela zásadními proměnami. Komedie té doby velmi často pracovaly s tématy třídních rozdílů, s napětím mezi bohatými a chudými, s tím, co to znamená uspět v Americe. Filmy jako Trading Places nebo různé produkce Johna Hughese ukazovaly, že za fasádou amerického snu se skrývají hluboké nerovnosti. Diváci se smáli, ale zároveň se poznávali v postavách, které bojovaly s problémy, jež jim byly důvěrně známé.

S příchodem devadesátých let se americké komedie začaly stále více věnovat otázkám identity, rasy a genderu. Filmy jako Clueless nebo různé produkce studia Wayans Brothers pracovaly s kulturními stereotypy způsobem, který byl sice na první pohled odlehčený, ale ve skutečnosti poukazoval na velmi reálné problémy americké společnosti. Humor se stal nástrojem dekonstrukce předsudků, způsobem, jak ukázat absurditu rasové nebo genderové diskriminace.

V novém tisíciletí se tento trend ještě prohloubil. Komedie jako Get Out – ačkoliv ji mnozí řadí spíše k hororu – pracuje s humorem způsobem, který odhaluje hluboce zakořeněný rasismus v americké liberální střední třídě. Jde o film, který byl přijat s nadšením právě proto, že dokázal pojmenovat něco, o čem se veřejně mluvilo jen velmi nesnadno. Podobně filmy jako Sorry to Bother You nebo Parasite – i když ten je korejský – inspirovaly celou řadu amerických komediálních projektů, které se nebojí mluvit o ekonomické nerovnosti přímo a bez příkras.

Zajímavé je také to, jak americké komedie reagují na politické události. Po roce 2016 se v americké filmové produkci výrazně zvýšil počet komedií, které se věnovaly politické polarizaci, dezinformacím nebo otázkám demokracie. Filmaři pochopili, že smích může být formou odporu, způsobem, jak se vyrovnat s realitou, která se zdá být příliš absurdní na to, aby byla pravdivá.

Komedie také vždy reagovala na technologický vývoj a jeho dopady na lidské vztahy. Filmy z poslední dekády velmi často pracují s tématy sociálních sítí, závislosti na technologiích nebo odosobnění moderního života. Humor zde slouží jako způsob, jak pojmenovat úzkosti, které cítí velká část populace, ale které se v každodenním životě jen těžko artikulují. Když se divák směje situaci, v níž hrdina nedokáže odložit telefon ani při romantické večeři, smích v sobě nese i kus sebepoznání, kus studu a možná i odhodlání něco změnit.

Americká komedie tak není jen zábavou – je to živý organismus, který neustále reaguje na to, co se děje kolem nás. Je to zrcadlo, které nám ukazuje naše slabosti, naše předsudky, naše strachy i naše naděje. A právě proto bude tento žánr vždy relevantní, bez ohledu na to, jak moc se svět kolem nás změní.

Streamovací platformy mění způsob distribuce komedií

Streamovací platformy jako Netflix, Amazon Prime Video, Hulu nebo Apple TV+ naprosto zásadně proměnily způsob, jakým se americké komedie dostávají k divákům po celém světě. Ještě před deseti lety bylo prakticky nemyslitelné, aby se středně rozpočtová komedie dostala do rukou diváků v Praze, Brně nebo Ostravě ve stejný den jako v Los Angeles. Dnes je to naprostá samozřejmost a tento posun má obrovské důsledky nejen pro diváky, ale i pro celý filmový průmysl.

Tradiční distribuční model, kdy filmy nejprve putovaly do kin, poté na DVD a nakonec na televizní obrazovky, je dnes z velké části minulostí. Streamovací platformy tento zaběhlý řetězec zcela rozbily a vytvořily nový ekosystém, ve kterém může americká komedie oslovit miliony lidí najednou, bez ohledu na geografické hranice. Pro žánr komedie to má specifický význam, protože humor je kulturně podmíněný a překlad nebo dabování vždy přináší určitou ztrátu. Přesto se ukazuje, že dobře napsaná a dobře zahrátá americká komedie dokáže překonat jazykové i kulturní bariéry.

Netflix například investuje obrovské prostředky do originálních komediálních projektů, které vznikají přímo pro platformu a nikdy neprojdou klasickým kinorozvodem. Filmy jako „Murder Mystery s Adamem Sandlerem nebo různé romantické komedie produkované přímo Netflixem sbírají stovky milionů zhlédnutí po celém světě, přičemž jejich úspěch by byl v tradičním distribučním modelu jen těžko dosažitelný. Adam Sandler, jehož hvězda v kinech poněkud pohasínala, zažil na Netflixu skutečnou renesanci a jeho filmy se pravidelně umisťují na předních příčkách sledovanosti.

Důležitým aspektem je také to, že streamovací platformy umožňují existenci komediálních filmů, které by v kinech prostě nenašly dostatečné publikum. Specifičtější humor, experimentálnější přístupy nebo komedie zaměřené na menšinové komunity mají díky globálnímu dosahu platforem šanci oslovit své publikum, i když je toto publikum geograficky rozptýlené. Komedie zaměřená na zkušenosti afroamerické komunity může najít nadšené diváky v Japonsku, Brazílii nebo právě v České republice, protože platforma ji nabídne každému, kdo má předplatné.

Zároveň je třeba říct, že tento model přináší i určité problémy. Komedie v kinech má svou nezaměnitelnou atmosféru – smích je nakažlivý a společné sledování vtipného filmu v plném sále je zážitek, který domácí pohovka prostě nenahradí. Mnozí filmaři a herci otevřeně přiznávají, že jim chybí okamžitá zpětná vazba od živého publika, která je pro komedii jako žánr naprosto klíčová. Režisér ví, zda jeho vtip funguje, teprve když slyší smích v hledišti – a tuto informaci mu sledovanost na streamovací platformě nedá.

Přesto je jasné, že streamovací platformy se staly dominantní silou v distribuci amerických komedií a tento trend se v dohledné době nezmění. Naopak, s rozvojem technologií a rostoucí penetrací rychlého internetu po celém světě bude jejich vliv ještě sílit. Americké komedie tak budou i nadále nacházet cestu k divákům po celém světě, a to rychleji a efektivněji než kdykoli předtím v historii filmového průmyslu.